Vaše deska přináší stejnojmennou píseň z lyrikálu Kudykam, který se stále hraje v Janáčkově divadle v Brně. Kdo vůbec s nápadem dát jí rozličné podoby přišel?

Ten nápad vlastně vychází ze záměru toho projektu, na jehož konci měl onu skladbu zpívat pokaždé někdo jiný. Měl jsem hotových několik jejích verzí a jednou, to jsme seděli u oběda, přišel Michal Horáček s tím, že když už je mám napsané, byla by škoda je nevyužít a neudělat z nich desku. Říkal, že bychom i na ní mohli prezentovat myšlenku, že Kudykamem může být kdokoliv pro kohokoliv. Proč ne, odpověděl jsem mu – takové album, kde zpívá několik interpretů jednu věc, neznám. A pustil jsem se do práce.

Interprety jste si přizval hvězdné, každý z nich vtiskl té písni osobité pojetí.

Myslím, že se nám tím povedlo vzbudit pocit, že posloucháte pokaždé jinou písničku. V opačném případě by to byla pro všechny nuda. Třeba Dan Bárta vymyslel výbornou věc, že tu svoji verzi začal zpívat ve třetí osobě. Toho jsem pak ještě využil v případě Katky Knechtové…

Z těch dalších to jsou Petr Hapka, Karel Gott, Jaromír Nohavica, Jiří Suchý, Szidi Tobias a Aneta Langerová. Jaký klíč jste použil při jejich výběru?

Nechal jsem se vést intuicí. První verzi, kterou jsme měli, byla s Karlem Gottem – tu jsme nahráli na desku Kudykamu. Hned ta další byla s Jarkem Nohavicou, který už tehdy říkal, že by si přál, aby „jeho“ úprava zněla trošku jako Tom Waits, aby měla surovější zvuk a aranže. No, a postupně se nabalovaly další a další nápady. Pro Dana Bártu jsem napsal jazzovou verzi, v podání pana Suchého ta skladba působí, jako by ji zpíval starý klaun. A je krásná, společně s verzí Anety Langerové je mou nejoblíbenější. Díky vybraným interpretům pro mě deska úžasně funguje.

A co ostatní zpěvačky?

U Szidi Tobias jsem si přál, aby byla její verze založená na pocitu – příkladem mi byla Joni Mitchell a její píseň Both Sides, Now, doprovázená „jenom“ velkým smyčcovým symfonickým orchestrem. Je taková dlouhá, rozvleklá, Joni se do ní položila. A přesně to jsem chtěl i pro Szidi, aby byl protipólem jejího intimního vyprávění velký smyčcový orchestr. Vyšlo to skvěle, ta verze trvá asi šest minut. Výbornou verzi má i Katka Knechtová, navíc je u ní vtipné to, že ji natáčela jenom na piano, ostatní nástroje jsme pak dotočili dodatečně.

Přes to všechno, s jakým zaujetím o vašem počinu vyprávíte, si myslíte, že jste vydali tak trochu zbytečnou desku?

Nazvali jsme ji tak, spíš z legrace. Vezměte si, že v době, kdy se sotva prodávají desky s několika písněmi, my vydáme album s jednou jedinou… Pro mě je instrumentální práce na něm především poděkování pánům Horáčkovi a Hapkovi. Pracovního vztahu, který mezi sebou máme, si vážím. Je pro mě hezký a velmi přínosný.