Michal Horáček: Po baladách třeba skončím u rajčat

Universal Music vydalo výběr z vašich hitů s Petrem Hapkou Benefice černých koní. Je to ohlédnutí za víc než dvaceti lety společné práce. Přimělo vás to k nostalgii?

Ani ne. Většina těch písní se denně hraje v rozhlasech, teď nejedna z nich i v Kudykamovi na jevišti Státní opery. Tohle album – doslova dlouhohrající, vždyť má 150 minut – je jenom soustřeďuje na jedno cédéčko. Slibuju si od jeho vydání spíš to, že se i mladší generace seznámí s těmi písněmi, které tak známé nejsou, ale svou cenu mají.

Které to podle vás jsou?

Hlavně ty, které ve své největší formě nazpíval Richard Müler. Jedna se jmenuje Kurt Vonnegut a jiná Pod plynárnou – to je věc, kde Richard jako šanzoniér opravdu exceluje. Z těch, co se dodnes hrají hodně, mám moc rád duet Dívám se, dívám. Vždycky jsme si s Petrem Hapkou říkali, že by to mohl v nové verzi nazpívat i zpěvák s velkým hlasem. Někdo jako Andrea Bocelli. U mě není nikdy daleko od snu k uskutečnění, a tak jsem k tomu napsal anglický text.

Teď ještě, jestli by to Andrea vzal…

Kdo ví? Třeba se u něho přimluvíte právě vy. Ale mohl by to zpívat i někdo jiný, řekněme Paolo Conte… V každém případě je to hezká představa. A třeba ne úplně bláznivá. Když jsme s Petrem začínali, taky se mohlo zdát nepravděpodobné, že naše písně bude zpívat nejen Hana Hegerová, ale i Vojtěch Dyk, Jaromír Nohavica, Lucie Bílá, Richard Müller, Magdalena Kožená…

Lezete si s Petrem někdy na nervy?

Ale jo. Jako všichni lidi, kteří spolu strávili hodně času. Ale za ten pocit, že pak přijde šťastné období, kdy se nám zase něco podaří, to stojí.

Dokáže vás ještě něčím překvapit?

A víte, že ano? Naposled v lyrikálu Kudykam. Nečekal jsem, že villonské balady, kterých je tam hodně, udělá hudebně tak rozličně. Velkou kantilénu nebo zas intimní povzech jen s kytarou. A přitom pořád na stejné metrum.

Vy vlastně dál píšete villonské balady, pro projekt Český kalendář. Jak to jde?

Pomalu a ztěžka. Tentokrát to není písňový text, ale primárně poezie, určená sice taky ke zhudebnění, ale napřed vyjde jako básnická sbírka. Nemyslím, že bych to zvládl bez rady a hlavně kritiky profesionálního editora. Jsem šťastný, že se té role ujala paní Daniela Iwashita, literární historička, která vede i semináře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je opravdu náročná. Předložil jsem jí prvních dvanáct básní…

A kolik jich prošlo?

Dvě. Zbytek mě přinutila přepsat, nebo spíš zahodit. Tak píšu dál. Sbírku bych chtěl dokončit za dva roky, ale… nevím. Třeba nebude mnoho těch šťastnějších nocí, jako byla ta minulá, a inspirace se nedostaví. Když přijde aspoň někdy, bude napřed knížka Český kalendář – s fotografiemi Jindřicha Štreita. Paní Iwashita k ní napíše esej o tom, jak se čeští umělci zmocňovali tématu kalendáře. A potom album. Hotové balady totiž dávám průběžně na www.kudykam.net, do rubriky Příležitost pro autory. Prosím všechny, kdo se na to cítí, aby ty básně zhudebňovali.

Kolik už máte reakcí?

Přes 700. Přišly i kompozice z Rakouska, USA, Slovenska, Francie. Takových dvanáct z nich budu určitě realizovat. Krom toho: mám vzrušující šanci setkat se s lidmi, s nimiž bych se jinak nesetkal. Montér z Těšína, studentka z Prahy, plavčík z Uherského Brodu…

Co váš dlouholetý partner Petr Hapka?

Doufám, že se taky připojí.

Co vás vede k těmhle experimentům? Máte potřebu vybočit z obvyklých kolejí?

Ano. Jakmile člověk něco zvládne, upadá do rutiny a je nebezpečí, že toho začne zneužívat. Chci se pořád učit, prát se s neznámým prostředím… Kdo ví, třeba až skončím s baladami, budu chtít pěstovat rajčata.

Nějak jste mi utekl od té nostalgie. Jestli rád vzpomínáte, vracíte se.

Ne. To je dobrej program pro domov důchodců. Dokud mám síly, chci se dívat dopředu.

Když jsme u toho stáří, jak ho vidíte? Chlapi se ho často bojí, odmítají ho přijmout.

Ženy ne? Kdo tedy živí ty kliniky plastické chirurgie? Každopádně, je to lidské – milovat život a toužit žít ho v plné síle, kráse, naplno. Mě se hlavně dotýká vědomí, že se krátí lhůta, kdy ještě můžu něco nového udělat.

Pilně pracujete, moc nespíte. Zbyl vám čas na nějaké neřesti?

Času na neřesti je vždycky dost. Určitě nejsem svatý, ale utrácet vzácný čas smyslovými požitky mě extra neláká, stejně to člověka rychle omrzí. Co neomrzí nikdy, je pokrýt bílý papír písmeny, které dají dohromady příběh a ten příběh inspiruje píseň a ta vstoupí mnoha lidem do života. Třeba mi to mnoho lidí nebude věřit, ale já svůj čas poměřuju hlavně tím, jak dokážu snít a co z toho pak uskutečnit.

Jaké budete mít Vánoce? Chystáte se ven?

Ne. Mám rád české Vánoce. Z dobrého důvodu – několik vánoc jsem strávil v Thajsku a jinde na rovníku. Vždycky to bylo nepatřičné. Ve čtyřicetistupňových vedrech nalepí na panáky vatu jako že vousy… Vrátíte se z horka do české zimy a chytnete první chřipku. Proto chci mít vánoce v Roudnici, kde bydlím. Budou české, jako ty písně s Petrem Hapkou. Ale mohly by být bílé, víc si ani nepřeju.