Vilma Cibulková: Origami? Hra plná magie, otázek a tajemství

Ke španělskému naturelu patří i drama a vášeň – nabízí je hra Origami?

Nejen to, je plná otázek a tajemství, má nesmírnou hloubku. Těžko se mi o těchto věcech hovoří před premiérou, protože to nejdůležitější – reakce diváků – nás teprve čekají. Mám pocit, že je tato hra bude hodně vyčerpávat, protože už od samotného jejího začátku budou z hlediště sledovat „svůj“ příběh. Teda doufám – pokud toho skutečně docílíme, máme vyhráno.

Prozradíte něco o způsobu práce na inscenaci?

S kolegy Helenkou Dvořákovou, Pavlem Baťkem a Vojtou Kotkem jsme se začali scházet už v lednu, abychom si o hře důkladně popovídali, podívali se na ni ze všech úhlů. Na zkoušky jsme přinášeli své nápady, sny, přirovnávali jsme se ke zvířatům, představovali si, jaké rekvizity by mohly mít naše postavy v oblibě, co jim voní a co ne, v jakých barvách chodí oblečeny… Všechny tyto pocity jsme v sobě nechali zrát a pak je propojovali s režisérovými vizemi. Další sekvence zkoušení, pro mě nejradostnější, sestávala z pohybování se na jevišti. Většinou jsme začínali rozcvičkou, což se nám potom zúročilo na uvolněnosti a koncentraci.

Hrála nějakou roli jazyková bariéra mezi vámi herci a režisérem?

Pan režisér – mimochodem velice charismatický a příjemný člověk – sice česky něco málo mluví, bez překladatele bychom se ale asi daleko nedostali. I tak – než mu naše názory přetlumočil a než se mu pak v hlavě zapojila imaginace – nutně jsme museli mít mezi jednotlivými obrazy velké pauzy. Chvíli tedy trvalo, než jsme si na sebe zvykli a na výsledném tvaru představení se ujednotili.

Mohl promlouvat do obsazení hry?

Obsazení jednotlivých rolí bývá v Ungeltu většinou výsostným právem Milana Heina. Ještě před tím se ptá nás, kmenových herců, jestli máme skutečně chuť s vybranými lidmi do spolupráce vstoupit. Nikdy se tedy nemůže stát, že bychom svůj protějšek neznali, nebo – nedej bůh – s ním zkoušet odmítali. Tento výběr má tu výhodu, že se na sebe můžeme všichni těšit a sami pro sebe si říct – ano, s touto partou chci strávit nejen tři měsíce, ale možná i další tři roky. Je ale třeba říct, že všechny zmíněné herce režisér Carlos Be před zkoušením Origami viděl na jiných jevištích a volbu Milana Heina posvětil.

Je podle vás dobře, když autor hry představení zároveň režíruje?

Nevím, ale v tomto případě si skutečně neumím představit, že by se jí režijně chopil někdo jiný. Právě proto, že je tak osobní, úzce spjatá s autorovou vlastní představivostí… Když jsme se s Carlosem setkali na první čtené zkoušce, zavřel scénář a prohlásil: „Autor je mrtev, teď tady sedím jako režisér. Takže všechno, co se nám nebude na autorovi líbit, si tady vyříkáme, Ať si s tím autor někdy poradí sám“. Považuju to za velkorysé gesto, myslím, že by ho byl málokdo schopen. Z toho vyplývá, že Carlos s námi svou hru jakoby znovu objevoval, což bylo kouzelné.

Vyhovuje vám účinkování v komorním Ungeltu, kde máte diváky doslova na dosah ruky?

Velmi, prostor v Ungeltu má mimořádnou moc. Diváci, kteří jej znají, se zákonitě stávají těmi, kdo jsou na jevišti, a to je přece úžasně vzácné. Hrála jsem i na jiných komorních scénách – ve Viole nebo v Divadle v Řeznické, ale tam člověk zdaleka nedosáhl takové intimity, jako právě v Ungeltu.

Jste velmi vytížená herečka na několika „frontách“ – prozradíte něco ze svých dalších pracovních plánů?

Poslední čtvrtrok hodně zápasím s časem – jednu premiéru jsem měla v březnu, druhou v dubnu, no a teď mě čeká třetí. Někdy už mám trošku strach, že se mi do hlavy víc textů nevejde… Kromě toho natáčím třináctidílný seriál Ve znamení koně, takže jsem podstoupila takovou bojovou hru. Spočívá v tom, že mě mezi večerními představeními v Praze dovážejí do Zlína a zpět, třeba i několik dnů po sobě. Někdy si ale můžu dovolit ve Zlíně přespat, a to je pak pro mě svátek.

Rozumíte si s koňmi, máte k nim blízko?

Několikrát jsem s nimi točila, nijak zvlášť jsem se ale o ně nezajímala. Zvlášť poté, co mi jeden kolega při natáčení koně splašil a já jsem propadla několikaletému děsu se k tomuto zvířeti vůbec přiblížit. Teď beru s povděkem, že mě ve Zlíně mé fóbie zbavili. Ba co víc, kůň se mi stal psychologickým partnerem. Když mu člověk zavrtá nos do krku a zamručí, dochází k jakémusi splynutí duší, a to mám moc ráda.